Lásku si můžeme uchovat jen jejím dáváním II

Část druhá

Nedalo mi to, abych hned nesepsala i slíbené pokračování předchozího článku.  Láska, jakou zde Thomas Merton popisuje, je opravdu dokonalým náhledem na pochopení Kristovy výzvy týkající se lásky k druhým. Už samo čtení o této lásce nám může připadat náročné. Ale v praxi máme naštěstí možnost spolehnout se na Boží posilu, pokud budeme chtít milovat takovou láskou. Nyní už nechám promluvit k vám úryvky z knihy Žádný člověk není ostrov:

Blíženská láska není ani slabá ani slepá. Je nutně rozvážná, spravedlivá, umírněná a silná. Jestliže se v blíženské lásce všechny tyto ctnosti nestřetnou, není naše láska pravá. Žádný člověk, který chce opravdu druhého milovat, nebude ochoten milovat jej falešně. Hodláme-li druhé vůbec milovat, musíme se rozhodnout milovat je dobře. Jinak je naše láska iluze.

Prvním krokem k nesobecké lásce je uznání, že naše láska může být zmařena. Svou lásku musíme především očistit tím, že se zřekneme radosti z milování jako cíle. Dokud bude taková láska naším cílem, budeme nepoctiví k sobě a k těm, které milujeme. Nepůjde nám o jejich dobro, ale o svoji vlastní radost.

(…)

Blíženská láska mě nutí hledat mnohem více než uspokojení mých tužeb, i kdyby směřovaly k dobru druhého. Musí mě také učinit nástrojem Boží Prozřetelnosti v jejich životě. Musím být přesvědčen a proniknut vědomím, že bez mé lásky k nim by možná nedosáhli toho, co pro ně Bůh chce. Moje vůle musí být nástrojem vůle Boží, pomáhající jim vytvářet jejich určení. Moje láska musí být pro ně „svátostí“ tajemné a nekonečně nezištné lásky, kterou k nim chová Bůh. Moje láska musí být pro ně vyslancem ne mého vlastního ducha, ale Ducha svatého. Slova, která jim říkám, nesmí být jiná než slova Kristova, jemuž se zlíbilo zjevit se jim ve mně.

(…)

Sobecká láska zřídka respektuje práva milovaného být autonomní osobou. Tato láska, daleka respektovat opravdovou bytost druhého člověka a poskytovat jeho osobnosti prostor k růstu a expanzi jeho vlastním, původním způsobem, se snaží udržet si ho v poddanství k nám. Trvá na tom, aby se nám přizpůsobil a všemožně ho k tomu nutí. Sobecká láska chřadne a umírá, není-li živena pozorností milovaného. Když milujeme takto, pak naši přátelé existují jen proto, abychom je mohli milovat. Milujíce je, hledíme si z nich udělat mazlíčky, ochočit si je. Taková láska se ničeho nebojí, tak jako úniku milovaného. Vyžaduje jeho poddanost, kterou potřebuje k živení vlastních citů.

(…)

Dokonalá blíženská láska vzdává nejvyšší chválu svobodě Boha. Uznává Jeho moc dávat se těm, kdo Jej milují ryze, bez porušení čistoty své lásky. A nejen to: už díky samotné skutečnosti, že Bůh se jí dává darem, může nesobecká blíženská láska milovat dokonale čistě. Bůh sám totiž vytváří čistotu a lásku těch, kdo milují Jeho a sebe navzájem dokonalou blíženskou láskou.