Staňme se adventními buldozery

"Hlas volajícího na poušti:

Připravte cestu Páně,

vyrovnejte mu stezky!

Každá propast bude zasypána,

hory i pahorky budou srovnány;

co je křivé, bude přímé,

hrbolaté cesty budou rovné;

a každý tvor uzří spasení Boží."

(Lk 3, 4-6; srov. Iz 40, 3-5)

Slova, která Jan Křtitel pronášel k zástupům, jež čekaly Mesiáše.

Slova, která jsou svým obsahem nadčasová.

Slova, která nás v adventu vybízí připravit se na narození Páně.

Slova, která slýcháme každý rok.

Slova, která jsou tak známá!

A přesto, jednáme podle nich? Co vlastně znamenají? To mám jako jít a zpravovat místo silničářů díry na cestách? To asi těžko! Aha, ono je to myšleno obrazně...

Ráda bych Vám v následujících řádcích předložila myšlenky, které se mi během rozjímání těchto adventních veršů zrodily v srdci. Třeba osloví i někoho z Vás, kdo se stejně jako já zamýšlíte nad tím, jak aktivně prožít dobu adventní, dobu přípravy na Vánoce.

Připravujme cestu Páně! Staňme se buldozery! Buldozery, které projíždí dobou adventní a boří všechny hory a zasypávají každou propast. Ano, tak jako buldozery, i my máme jet kupředu, jet třebaže pomalu, přesto jistě. Vědět, že naše příští zastávka budou Vánoce, na které se musíme pořádně připravit... Buldozer jede a za sebou zanechává zarovnanou cestu. Ano, buldozer je schopný srovnat se zemí každou vyvýšeninu. A tak i my, měli bychom se v adventě zaměřit na boření všech vyvýšenin naší pýchy a domýšlivosti. Každá pýcha vždy roste dovrchu a člověk pak přes ní jen ztěžka uvidí cíl své cesty. Jestliže chceme v adventě se sebou něco dělat, musíme nejdříve zbořit v sobě všechnz hory naší pýchy. Když si člověk před sebe postaví horu své namyšlenosti, nikdy neuvidí Boha, který ho chce vzít za ruku a říct mu: "Pojď, se mnou se nemusíš bát, já Ti pomůžu..."

A tak je to i s propastmi na naší cestě. Ústy Jana Křtitele nás Pán vyzývá k zasypání všech propastí vzniklých naším hříchem a nedorozuměními v lidských vztazích. Každý smutek, nespravedlivý úsudek od druhých lidí, ponížení, různá příkoří, všechno to máme zasypat. Čím? Každý stroj, který upravuje cesty, má při sobě nějaký materiál (štěrk atd.), kterým je schopen zarovnat kdejakou propadlinu. Ale co my? Ano, i my jsme dostali materiál, kterým máme zasypávat všechny propasti našeho trápení. Tímto materiálem je Láska, kterou nás Bůh každodenně obdarovává. Láska, jež nám touží vynahradit každou naši bolest. Láska, která se pro nás stala člověkem, aby na sebe vzala všechny naše hříchy. Nebojme se příjmout do svého srdce tuto Lásku, po níž tak všichni toužíme a jež v nás chce uzdravit všechna naše zranění. Bůh opravdu chce naši hrbolatou cestu doplnit svou láskou. Proto se s důvěrou vydejme na úklid naší cesty. Staňme se buldozery, kterým neunikne sebemenší nerovnost, protože čím bude naše cesta rovnější, tím dřív a snadněji se k nám po ní dostane Bůh. Advent je nejlepší doba, kdy máme Bohu připravit cestu do našeho srdce. Pozvěme Ho do našeho srdce už nyní v tomto okamžiku a do všeho, co prožíváme, do našich radostí i úzkostí, do našich vztahů s druhými.

Týká se však tato výzva k přípravě cesty jen nás samotných? Určitě ne! Naším úkolem v adventě je také připravit Bohu cestu do světa mezi všechny lidi. Ano, křtem jsme byli povoláni, abychom vyrovnávali cesty, po nichž kráčí Bůh do srdce každého človíčka. Bůh si nepřeje prožívat blížící se Vánoce jen v našem srdci. Jeho láska je tak veliká, že chce naplnit každé srdce svou láskou a pokojem. Prokažme Mu tuto malou službu a napřimujme s Jeho pomocí vše křivé ve světě.

Není možné, aby naše cesta k Bohu byla zarovnána, ale cesta k lidem aby zůstala naprůjezdná. Advent je obdobím přípravy na Vánoce, přípravy na svátky míru a pokoje. Kdo však chce během těchto svátků prožívat opravdový pokoj a lásku, musí se na to pořádně připravit. Jedním z důležitých úkolů v adventu je proto urovnání si všech nedorozumění s druhými lidmi. Když si nedáme do pořádku naše vztahy, určitě nebudeme moci prožít narození Ježíše Krista tak silně a hluboce, jak by si to On přál. Možná se na sebe budeme umět usmát i bez řádné přípravy a libovat si, jak že se to o těch Vánocích máme rádi. Jak dlouho ale takovou přetvářku vydržíme? Jeden den? Dva, tři? To je trochu málo, nemyslíte? Brzy se objeví zase ty vlastnosti, které nás na těch druhých štvou, a my nebudeme schopni je správně uchopit a přenést se přes ně. Nebudeme umět na ně správně zareagovat a brzy sklouzneme do našich láskou nenaplněných vztahů. Stojí nám to za to?

Máme před sebou čtyři týdny. Dobu, která nás vybízí k urovnání si našich vztahů. Najděme si proto čas na lidi kolem sebe. Využijme nabídku očištění naší lásky k druhým. Určitě nás to bude stát jistý stupeň přemáhání vlastního já, ale co nic nestojí - za nic nestojí. Prožívejme každý den adventní doby tak, aby v nás láska ke Kristu i k lidem okolo nás zapustila trvalé kořeny. Neyůstávejme jen u různých abstraktních dobře znějících předsevzetí. Uskutečňujme konkrétní kroky k usmíření se či vylepšení vztahů s druhými.

A proto, človíčku, zastav se. Uvědom si, co se Ti na vztahu vždy s konkrétní osobou líbí a co bys raději vynechal. Pojmenuj to. Uvědom si, kam tímto Vaším vztahem směřujete. Udržujete své přátelství jen proto, že z toho pro Tebe plynou výhody, nebo se společně snažíte hledat Boha a Jeho království a tímto Vaším vztahem Ho chcete oslavovat? Uvědom si, co Ti na té a té osobě konkrétně vadí, a jelikož nikdo nejsme bez viny, uvědom si také, za která nedorozumění ve Vašem vztahu můžeš Ty a čím jsi to způsobil. Zamysli se, co se Ti na chování toho druhého líbí, které kladné vlastnosti Tě na něm přitahují, a co také Ty máš za klady, kterými ho můžeš obohatit. A hlavně, neboj se promluvit si s lidmi, u kterých je cesta dosud neprůjezdná. Pak příjde čas, kdy to všechno můžeš odevzdat Pánu a On Ti dá dostatek lásky, abys mohl zasypat všechny nerovnosti Vašeho vztahu.

Ať je nám jako vzor naší lásky k druhým lidem Bůh, který tak miloval svět a všechny lidi v něm, že nám dal svého jednorozeného Syna. Kéž nás po celé čtyři týdny adventní doby provází svou přímluvou Panna Maria, která se stala prostřednicí této milosti.