Svatost v životě mladého moderního křesťana

Jak má vypadat moderní křesťan?

„Tak Ti blahopřeji ke stavu svatosti,“ podává mi ruku kněz po udělení rozhřešení ve svátosti smíření a mně to teprve teď dochází. No jasně, vždyť teď se ke mně Bůh ve svém velikém milosrdenství sklonil a zcela mě očistil, takže zase na chvíli můžu prožívat Jeho úplnou blízkost. Nádhera!

A tento krásný pocit můžeme zažít po každé svátosti smíření. A jakže to ten kněz říkal - stav svatosti? Vlastně ano, vždyť světec je každý, kdo žije v milosti posvěcující, neboli bez těžkého hříchu a v přátelství s Bohem…

A právě z takového pohledu jsme na téma svatost diskutovali na jednom z posledních setkání našeho přírodovědného spolča. Na pomoc jsme si vzali převážně myšlenky otce Antonína H. z jedné duchovní obnovy pro biřmovance. Jestli se chcete dozvědět, cože jsme si tam povídali, čtěte směle dál. Následující stručné myšlenky vám to pomohou nastínit:

Jak jsem již naznačila v úvodu, svatost se nevztahuje jen na ty, kdo už jsou v nebi. I my se každodenně můžeme setkávat se světci, přestože si to neuvědomujeme. Jen je většinou neoznačujeme přímo jako svaté, ale spíš jako ty, kdo se snaží žít upřímně a s plným nasazením podle evangelia. Každý z nás dokonce o tuto milost „být svatý“ často prosíme. Možná si toho nejsme ani vědomi, ale při modlitbě Páně, kdykoli vyslovíme prosbu ‚Přijď království Tvé‘ v podstatě říkáme: Pane, učiň nás skrze svou milost svatými, abychom mohli budovat Tvé království již zde na zemi. Takže je to naše povinnost usilovat o svatost, protože jen tak budeme Bohu blízko a On bude moci skrze nás promlouvat ke světu. To, že svatost je záležitostí, pro kterou se máme každodenně rozhodovat, dokazuje také 33. verš šesté kapitoly Matoušova evangelia, který nám radí: „Hledejte nejprve Boží království a ostatní vám bude přidáno.“ Takže naší prioritní záležitostí v tomto světě nemá být nic jiného než objevovat Boha, žít s ním v přátelství a teprve na základě tohoto našeho úsilí o svatost konat vše, co je naší povinností.

Svatost se týká každého, kdo se chce nazývat křesťanem. Proč? Protože ke svatosti jsme všichni povoláni skrze křest. Právě v době našeho křtu jsme se díky Jeho Lásce k nám stali svatými, dětmi Božími (srov. 1Jan 3, 1). Ve křtu jsme byli očištěni a Bůh si z každého z nás vytvořil nového člověka. Teprve po této přeměně můžeme „zpívat novou píseň“, protože už nepatříme tomuto světu. Byli jsme sice jako lidé zrozeni v tomto světě, ale touto svátostí jsme získali milost prožívat náš život v novém duchu a naplnit ho skutky lásky. Bez křtu bychom neměli k novému životu vůbec sílu, ale svátost křtu nám ji dává, neboť právě ona je transfuzí Božího života do nás. V listu Titovi apoštol Pavel mluví o křtu jako o „koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým“ (Tit 3, 5). A to je podstata celého tohoto tajemství, že dostáváme sílu k novému životu skrze Ducha svatého. Můžeme tedy říct, že svatost je dílem Ducha svatého. Ten v nás od chvíle našeho křtu působí a přetváří náš život do podoby svatosti. Záleží už pak jen na nás, do jaké míry přistoupíme na tuto pozvánku a budeme ochotni spolupracovat na Božím vyvolení. Křtem tedy začíná neustálá činnost Ducha svatého v nás. Pro každého človíčka usilujícího o svatost by tak měl být Duch svatý „duší jeho duše“. Každý z nás byl také při křtu obdařen ještě jednou milostí, a to tou, že se dostal pod křídla svého křestního patrona. Ten nejenže se od té chvíle za nás velmi přimlouvá u Pána, ale jeho život nám má být vzorem na cestě svatosti. Každý křestní patron je pro nás výzvou k přijetí a realizaci Kristova učení skrze takové ctnosti, s nimiž se můžeme ztotožnit s naším křestním patronem.

Abychom mohli naplno žít naše povolání ke svatosti, je potřeba, abychom pochopili samotný pojem svatosti. Nejzákladnější definicí svatosti je život v milosti posvěcující. Podle hebrejského slova Kadoš znamená slovo svatý „zasvěcenec pro Boha“. Obecně se slovo svatý překládá jako „odstřižený“ nebo „oddělený“. Jak to máme chápat? Myslí se tím oddělení se od tohoto světa. Není to sice možné fyzicky, ale duchovně ano. Každý, kdo chce usilovat o svatost, se musí nejprve zříci tohoto světa a přijmout za vlastní zásady žité v království, jehož Král není z tohoto světa. Pěkná charakteristika světce je také ta, že svatý je ten, v němž přebývá Bůh, jehož srdce je naplněno Boží láskou a který ve svém srdci připraví chrám pro Boha. V neposlední řadě bychom se měli zamyslet i nad slovy Jana Pavla II, který mladým na setkání mládeže v Torontu roku 2002 popsal svatost slovy: „Svatost znamená žít v Duchu svatém“. A to jsme se zase pěkně dostali k tomu pravému jádru věci, že totiž svatost je nám dána, pokud spolupracujeme s Duchem svatým, jehož vedení nám bylo nabídnuto při křtu.

Svatost každého křesťana není jen něčí výmysl. Sám Bůh chce, abychom byli svatými. To nám říká v Bibli hned na několika místech. Jasněji to pochopíme, jestliže budeme výzvu ke svatosti chápat jako výzvu k dokonalosti. Již výše citovaný Jan Pavel II. v Apoštolském listu mladým celého světa u příležitosti Mezinárodního roku mládeže v roce 1985 na toto téma napsal: „Je řada přikázání, představujících základní kodex křesťanské morálky, doplněna řadou evangelijních rad, v kterých se zvláštním způsobem vyjadřuje a konkretizuje Kristova výzva k dokonalosti – výzva ke svatosti.“ Pojďme se tedy na ně v krátkosti podívat. Hned ve Třetí knize Mojžíšově se tato zcela zásadní Hospodinova výzva objevuje: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh jsem svatý.“ (Lv 19, 2) A o několik málo veršů dál následuje výčet rad, jak se chovat, abychom rostli ve svatosti (zvláště Lv 19, 11-18). Svatý Petr to připomíná ve svém prvním listu (1Pt 1, 15), když věřící vybízí slovy: „Ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém svém způsobu života.“ Velmi výmluvně o svatosti hovoří sám Kristus v Matoušově evangeliu hned na několika místech. V páté kapitole nás vybízí: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5, 48). A ještě o několik okamžiků dříve k nám o svatosti promlouvá i v blahoslavenstvích, když říká: „Blahoslavení, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ (Mt 5, 6). Někdy sice tento verš nechápeme jako výzvu ke svatosti, ale přesto nám v něm Ježíš ukazuje cestu, jak se s Bohem spojit jediným svatým životem. Ten, kdo touží po spravedlnosti, touží po Bohu, který je nejvyšší Spravedlnost. Tento Bůh je ale svou spravedlností dokonalý (svatý), takže touha po spravedlnosti nám vyjadřuje touhu po svatosti. A ten, kdo touží po této svatosti, má být blahoslavený, neboli nevýslovně šťastný. A kde jinde hledat štěstí, než u samého Boha, který nás všechny posvěcuje. V jiném verši svého Horského kázání Ježíš dává návod, jak této svatosti dosáhnout: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5, 8), tedy základem svatosti je žít v přítomnosti Boží. Také z příběhu o bohatém mladíkovi (Mt 19, 16-22) si můžeme vzít poučení pro realizaci naší svatosti. Ježíš ho vybízí k úplné konverzi svých postojů: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ (Mt 19, 21). Kristus nám zde dává jasný návod, jak dosáhnout dokonalosti, neboli svatosti. Máme se rozpohybovat, nezůstat stát na místě, protože svatost vyžaduje dynamický vývoj, růst. Jestliže máme prodat vše, co nám patří, je to přesně ta výzva k duchovnímu se zřeknutí tohoto světa, kdy se máme razantně vzdát všeho, nesmíme být na ničem závislí. Jestliže tedy něco máme, měli bychom to dát chudým. To je jasná výzva k milosrdenství, které je neoddělitelně spojeno se svatostí. Člověk se nemůže stát svatým, jestliže nebude mít lásku nejen k Bohu, ale i ke všem svým bližním, zvláště k těm nejpotřebnějším. Při dodržení těchto rad si získáme poklad v nebi, neboli laicky řečeno budeme svatí, naše srdce bude naladěno na Boží strunu. Pak se budeme moci plně spojit s Bohem a jednat zcela tak, jak si On přeje, a Duch svatý nás povede.

Roku 1993 v Denveru při příležitosti světového setkání mládeže tehdejší papež Jan Pavel II tento fakt propojenosti našeho života s Bohem a důležitosti vnímání svatosti v něm ještě více podtrhl, když prohlásil: „Pokaždé, když Bůh komunikuje s lidskou bytostí, je podstatou této komunikace zjevení jeho svatosti: ‚Spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů… Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.‘ (Iz 6, 5.3)“ A pak dodává: „A naše odpověď nemůže být jiná než radostné otevření se Boží slávě a přijetí jeho učení o významu a cíli našeho života.“ Jak ale ke svatosti dospět? Jedině skrze Ježíše, neboť On je nejspolehlivější a zároveň jediná možná cesta. Jan Pavel II. k tomu v Denveru řekl: „Boží svatost září v Kristu, který je Emanuel, Bůh s námi.“ Učit se svatosti máme každodenně, ať už skrze eucharistii, modlitbu, různá znamení, kterými Bůh provází náš život, či díky podnětům každodenního života.

Nejde však usilovat o svatost bez konkrétních skutků lásky. Nedávno mě oslovila jedna věta překladatele knihy o Páteru Piovi, která zněla: „Základ a podstata každé svatosti je naše láska k Bohu a k duším.“ Jak výstižné a pravdivé. Jen tehdy lze žít svatě, pokud Bohu dovolíme, aby naše srdce zcela naplnil láskou. Jak k tomu ale dospět? Zásadní a prvotní je naše rozhodnutí spolupracovat s Boží milostí. Jelikož milost předpokládá přirozenost, měli bychom se snažit o bezvýhradné a úplné se otevření Božímu působení, všechno nabídnout Jeho milosrdnému pohledu. Tak se vlastně přiblížíme původnímu životu člověka v ráji, kde „Bůh daroval člověku zvláštní účast na svém božském životě ve svatosti a spravedlnosti“ (Kompendium Katechismu katolické církve, 72). Toto rozhodnutí spolupráce s Boží milostí jde ruku v ruce s rozhodnutím změnit svůj život a přijmout za své zásady Kristova učení. Musíme si uvědomit, že naše rozhodnutí musí být opravdové, stoprocentní. Nestačí jen prohlásit: ‚Ano, chtěla bych být svatá/ý,‘ ale musíme se s tímto odhodláním naplno žít. Zcela jinak už zní slůvko „chci“ než nějaké neúplné „chtěl(a) bych“. Pak naše cesta ke svatosti také vyžaduje zřeknutí se hříchu i všeho, co nás k hříchu přivádí. Toho nejúčinněji dosáhneme protiútokem, když se zcela odevzdáme do rukou Bohu a budeme odhodlaní z tohoto postoje už nikdy nechtít vycouvat, ať už se děje cokoli. Cesta ke svatosti samozřejmě vyžaduje neustálý růst. Měli bychom proto mít odvahu neustále se nechat Pánem proměňovat. Ale nezůstat jen na povrchu, ale jít do hloubky. Kdo by se bál zajet na hlubinu svých možností, brzy by zakusil, že pravým opakem přímé cesty za Bohem je tzv. nátěrové křesťanství, při němž věřící nedovolí Božímu slovu proniknout dovnitř a jen natírá jednu vrstvu na druhou a ve výsledku dospěje možná k pěknému obalu, ale úplně prázdnému vnitřku. Kdo však nechá proniknout Boží lásku až na dno svého srdce, teprve ten bude schopen plně oslavovat a chválit Boha svým životem. Všechno to by pak mělo vést k upřímnému vyznání: „Ježíš je Pán!“ (srov. Fil 2, 11). Svatost člověka spočívá v plném návratu k Bohu, a toho dosáhneme jen milostí, v jejíž síle budeme schopni bezvýhradně přijmout Ježíše Krista za svého Mistra. Vždyť od okamžiku křtu již nepatříme sami sobě, ale jsme milovanými dětmi Božími.

Jedině když budeme žít náš křesťanský život naplno, budeme schopni realizovat povolání ke svatosti v míře, v jaké ji má Bůh pro nás připravenou. A jaká je ta nejvyšší hranice, již můžeme v růstu ve svatosti dosáhnout? Odpovědí nám může být Katechismus katolické církve (paragraf 2028): „K plnému křesťanskému životu a dokonalé lásce jsou povoláni všichni křesťané. Křesťanská dokonalost má jen jedinou hranici: totiž, že je bez hranic.“

Tak na co ještě čekáme? Před každým z nás je ještě spousta práce na sobě samém, aby „dosáhl této hranice“, tak nečekejme ani vteřinu a darujme své já zcela do služeb našemu Pánu už teď! Jak prohlásil svatý Ignác z Loyoly: „Málo lidí tuší, co by z nich Bůh udělal, kdyby se mu zcela odevzdali.“ A kdo to chce vědět, ten ať to zkusí J