Lásku si můžeme uchovat jen jejím dáváním I

Část první

Otevřela jsem knížku, na jejíž přečtení si brousím zuby už pěkně dlouho. Ale po prvních větách jsem zůstala jako socha. Tak tohle jsem vážně nečekala! Čtu znovu a znovu a snažím se zapamatovat si každičkou větu... Jedná se o knihu Thomase Mertona Žádný člověk není ostrov. Dostala jsem se teprve po druhou kapitolu, ale tolik skvělých myšlenek pohromadě se vidí málokde. Nebo snad je to jedna jediná myšlenka, která je za pomoci Ducha svatého rozvedena na tolika stránkách?

Nechci si tyto věty nechat pro sebe. A proto, jelikož se první kapitola týkala ctnosti, jíž je láska, inspirovalo mě téma měsíce na signálech a vkládám výběr některých odstavců, které mě zvlášt oslovily, právě sem :)

Druhá část buze brzy následovat...

Štěstí, které hledáme jen pro sebe, nikdy nenajdeme, protože štěstí umenšené tím, že se rozdělí, není velké tak, aby nás učinilo šťastné.

Existuje klamné a chvilkové štěstí v sebeuspokojení, ale končí vždy ve smutku, protože omezuje a umrtvuje našeho ducha. Opravdové štěstí se nachází v nesobecké lásce, lásce, která roste úměrně tomu, jak je sdílena. Sdílení lásky nezná konce, takže štěstí, jež nám může taková láska přinést, je neomezené. Nekonečné sdílení je zákonem Božího vnitřního života. On učinil z našeho sdílení zákon našeho bytí, takže právě milujíce druhé milujeme nejlépe sebe. V nezištném konání nejlépe naplňujeme své schopnosti konat a být.

Přesto štěstí nemůže být nikdy v nátlaku. Lásce nestačí být sdílena: musí být sdílena svobodně. To znamená, že se musí dávat, ne pouze brát. Nesobecká láska vylévající se na sobecký objekt nepřináší dokonalé štěstí: ne protože láska si žádá odplatu či odměnu za milování, ale protože spočívá ve štěstí milovaného. A přijímá-li milovaný lásku sobecky, není milující uspokojen. Vidí, že jeho láska nedokázala učinit milovaného šťastným. Neprobudila jeho schopnost nesobecky milovat.

Odtud pochází paradox, že nesobecká láska nemůže dokonale spočinout jinak než v lásce zcela vzájemné. Protože ví, že jediný opravdový mír se nachází v nesobecké lásce. Nesobecká láska chce být nesobecky milována pro milovaného. Takto se sama zdokonaluje.

Dar lásky je dar moci a schopnosti milovat, a proto dávat lásku zcela účinně znamená lásku rovněž přijímat. Takto si lásku můžeme uchovat jen jejím dáváním a dávána může být dokonale, jen když je i přijímána.

(…)

Milovat druhého člověka znamená chtít to, co je pro něj opravdu dobré. Taková láska musí spočívat na pravdě. Láska, která nerozlišuje mezi dobrem a zlem a miluje slepě jen pro milování, je spíše nenávist než láska. Milovat slepě je milovat sobecky, protože cílem takové lásky není skutečný prospěch milovaného, ale jen provozování lásky ve své vlastní duši. Taková láska nemůže vypadat jako láska, nepředstírá-li, že usiluje o dobro milovaného. Ale jelikož se vlastně o pravdu nestará a nikdy nepředpokládá, že by mohla sejít z cesty, sama se potvrzuje jako sobecká. Nehledá opravdový prospěch milovaného, ani svůj vlastní. Nezajímá se o pravdu, ale jen o sebe. Ukazuje, že jí stačí domnělé dobro: je to provozování lásky pro lásku, bez ohledu na dobré či špatné účinky milování.