chvalme Pána pokorným srdcem

Nebudete-li jako děti

1. 3. 2010 23:23

Sledovali jste někdy malé dítě, jak se chová, v průběhu celého dne? Ráno vstane a nepřemýšlí, co je za den. Má radost, že po dlouhé noci opět vidí své rodiče, od kterých si vynutí něco k jídlu, protože má najednou takový hlad... Jakmile se nasytí, už si hledí svých hraček a nestará se, co bude jíst k obědu, zda se dnes venku prožene bouřka nebo jestli se u sousedů náhodou nechystjí zásnuby, když tam tak často jezdí ten mladík za tou studentkou. Ne, malé dítě se nestará příliš o to, co přijde. Ono si hledí toho, co má být náplní jeho dne. Dětskou hrou rozvíjí nevědomky svou osůbku v budoucí osobnost. Nenechá se jen tak lehce odradit od svých úmyslů. Zkouší všemožnými způsoby dosáhnout svého cíle při hře. Dítě nevypočítává, zda mu ta námaha za chvíli potěšení stojí či ne, ani se nikoho neptá, zda je moudré chtít tu krabici postavit dnem vzhůru, prostě udělá, k čemu ho jeho zaujetí do hry pobízí. Jakmile se však naskytne příležitost, kdy by mohlo být nablízku svým rodičům, protože ho velmi zajímá, co to té mamince na sporáku tak krásně voní, neváhá všechno okamžitě opustit a běžet se za ní podívat.

Jakmile se dítě naobědvá, najednou pocítí únavu a dožaduje se své chvíle na odpočinek. Jídlo ho unavilo a tak si rád vychutná slastný odpočinek, kdy vstřebává sílu a připravuje se na další náročné dětské činnosti. Dítě má rádo, když se mu někdo věnuje. Nechce být celý den jen tak samo mezi svými hračkami. Ocení jakokéli projevy lásky a zájmu o něj samotného. Dítě se neohlíží stále jen na to, co by o něm řekli ostatní, ale jedná tak, jak myslí, že je nejlepší. Samozřejmě, že někdy upadne, ale dítě ví, za kým po pádu běžet, u koho hledat pofoukání bolístky. Ani na chvíli se nerozmýšlí a běží za rodiči a pokud jsou daleko, spustí pláč a naříká, dokud je nepřivolá. Dítě si umí vychutnat chvíle, kdy se druzí věnují jen jemu. Nepřemýšlí, jak druhým jejich vstřícnost oplatit, ale jakmile jej napadne dát pusu mamince, ani minutu neváhá. Dítě má rádo, když může vidět něco nového. Nebojí se vylézt do výšek jen aby se podívalo, co to na té skříni přibylo za krabičku. Je zvídavé a neustále se rozvíjí a na všechno se ptá.

Dítě chodí velmi často s rukama nataženýma vzhůru. Je malé, ale to ho vůbec neodradí od ničeho. Jakmile mu něco nejde, již natahuje své ruce k matce, aby mu pomohla. Když vám běží naproti, má natažené ruce vzhůru a očekává, že ho chytíte. Dítě chodí s rukama vztaženýma vzhůru, neboť ví, že v té výšce tam někde jsou ruky matky či otce, které ho doprovodí a které ho nikdy nenechají na holičkách. Dítě nezůstává dlouho smutné. Když objeví alespoň maličkou radost, je ochotno zapomenout na dosavadní smutek a radovat se ze zajímavého nápadu či krásného pohledu na okolí. Dítě jde spát, až je unavené a nevypočítává, co všechno ten den nestihlo a co musí ještě večer dohnat. Dítě ví, že jakmile se probudí, opět uvidí krásný obličej své milované matky a naději ve tváři otcově.

A co my? Jakmile vstaneme, aniž poděkujeme Bohu za dar nového dne, už si vypočítáváme, co všechno dnes musíme stihnout. Nadáváme na krátkou noc a příliš tvrdou postel. Otevřeme ledničku a okomentujeme stav v ní jako po výbuchu pár rozmrzelými slovy narážejícími na lakomé prodavače a zahuhláme něco o krizi. V rychlosti se oblečeme a raději do sebe nasoukáme ranní zpravodajství z televize, místo abychom těch deset minut před odchodem do práce věnovali povzbuzení se Písmem svatým. Při cestě do práce přemýšlíme, co budeme dělat, až si odmakáme těch zatracených osm hodin v kanceláři. Cestou se ale ještě zastavíme v sousední ulici zeptat se kamaráda, co měla včera znamenat ta hudba u těch sousedů, o kterých vím vlastně jenom z doslechu. Však mi práce neuteče, šéf bude možná trochu protivný, když nepřijdu načas, ale tohle mi přece za tu nepříjemnost stojí. Co kdybych byla jediná, co jsem tu novinu ještě neslyšela. Však si dám v práci sluchátka do uší, ať mi nějaký šéf vleze na hrb. Nepracuju přece pro něj, ale jen pro to, abych si vydělal na ten předražený chleba. Po cestě ještě potkám kostel, ale je už moc hodin na to, abych se zdržovala, však Pán Bůh tam v tom svatostánku bude furt, stačí, když se za ním zastavím odpoledne.

Po obědě začnu pociťovat na pokleslých víčkách, že zůstávat pařit na té včerejší spářce až do tří do rána nebyl až tak nejlepší nápad. Ale co, musím makat, abych brzy odešla z práce domů a tam si pak odpočinu. Však se vlastně ani nic nestane, když odejdu o něco dřív, stejně to tak dělají všichni a šéf mě snad z okna neuvidí. Jenže po cestě si vpomenu, že jsem se chtěla vlastně ještě podívat do obchodu, jestli tam ještě furt mají ten skvělý svetr, který si chci příští týden po výplatě koupit. Však mi postel zatím doma neuteče. Z obhlídky jednoho svetru se postupně vyklube hodina a půl chození po obchodech s oblečením a sledováním nejnovějších trendů ve světě módy. Domů se vrátím zcela vyčerpaná, takže na svou spolubydlící místo pozdravu jen kývnu hlavou a divím se jí, kde bere tolik energie, když mi chce sdělit, jak se dneska měla. Pár odmítavými gesty naznačím, že nemám vážně chuť se s kýmkoli bavit a rozplácnu se na gauči v pokoji. Ze zvědavosti otvírám knížku, kterou si tam spolubydlící zapomněla, když po obědě odpočívala. Po pár prvních slovech zjišťuji, že obsahu vůbec nerozumím a navíc, nechce se mi přemýšlet nad těmi novotami jako je ekologie a znečištění ovzduší . To bych si už radši přečetla noviny, tam se rychle dozvím, co se kde stalo... V deset hodin mě probudí pískání vody v potrubí, když se splubydla chystá zalehnout. Unaveně se šourám do kuchyně a zkoumám, zda mi nějakým zázrakem něco nepřibylo od rána v lednici. Ale žádný anděl mi nenakoupil a já s rohlíkemn v ruce odcházím trochu v pokoji aspoň pouklízet. Nic jsem dneska zase nestihla! To abych ještě napsala ten článek, co jsem slíbila známému za tu posekanou zahradu. Asi to trochu odfláknu, však on nepozná, že mám na víc. Ach jo, jdu si uvařit kafe a zapínám notebook. Prolistuju zprávy na centrumu a pročtu si vzkazy na facebooku. S komentářem: "ten čas nějak letí" znuděně zavírám noťas a umiňuji si, že zítra už to fakt napíšu. Kdyby mi tak aspoň někdo pomohl s tím pokaženým topením, zas je tu kosa jako na sibiři. Jenže to bych zas musela někomu říkat a na to zrovna nemám náladu. Navíc teď musím ještě vymyslet nějakou výmluvu, abych zase nemusela jet rodičům pomáhat na chatu. Oni jsou v důchodu, mají času habaděj, tak ať se sami starají. Jakoby neuměli pochopit, že jsem dospělá a chci si žít svůj vlastní život. Někdy jsou tak směšní, že je to až k pláči. Nechápu, jak jsem to s nima mohla vydržet až do jednadvaceti. Usínám s muzikou na uších. Děsilo by mne při usínání to ticho, ve kterém bych musela přemýšlet nad sebou a nad těmi, co mi ztrpčují život. Matně ještě lovím v paměti, co všechno musím zítra stihnout a kolem půlnoci se zcela nechám přemoci spánkem...

Kdy se přihodila ta proměna, že z malého dítěte, které vztahuje své ruce neustále vzhůru, najednou vyrostou lidé, držící své ruce vzkřížené na hrudi a odrážející jakoukoli radost od sebe? Jsme dospělí, ale jsme dospělí i v našem postoji k prožívání každého dne? Přichází dny radostné a bývají i dny smutné. Kam v ty dny směřují naše ruce? Jsou nataženy vzhůru k nebeskému Otci a podáváme je s radostí druhým lidem, nebo je nosíme stále při těle a neobtěžujeme se s nimi ani pohnout?

Bible nám říká jasně: Nebudete-li jako děti... (Mt 18, 3)

Zobrazeno 2353×

Komentáře

klaris

moc děkuju:-) zrovna dnes, mám jeden z těch smutných dní. Všechno je naprosto protivný a na nic... Ale teď vím jak na to ;-)je to velmi povzbudivý.Ještě jednou moc dík :-)

Adamet

Díky za tohle zamyšlení zvláště v tomhle postním období. Spoustukrát plácáme svou energii na marnosti místo ji využít tam, kde je potřeba.

Meruňka

Díky moc, Zito! Děti nás mohou v mnohém inspirovat. Díky mým školkáčkům jsem třeba loni prožila ten nejkrásnější advent. <a href="http://merunka.signaly.cz/0912/desatero-adventnich-radosti" target="_blank">http://merunka.signaly.cz/0912/desatero-adventnich-radosti</a> <br />
Díky dětem jsem si uvědomila a prožila to, co by možná jinak jen sklouzlo po povrchu a nezasáhlo mě, protože to už tu přece bylo tolikrát...

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková