Má křestní patronka svatá Zita

Dnes jsem si udělala jednu velkou radost - dopřála jsem si čas na sepsání základních poznatků o svaté Zitě, jejíž jméno nosím. Musím uznat, že připomenutí a prohloubení znalostí o ní a jejím životě mi pomohlo k ještě většímu obdivu a náklonnosti k této nenápadné světici. Pokud se chcete o ní dozvědět něco více i vy, čtěte dál!

Svatá Zita se narodila pravděpodobně roku 1212 v horské vesnici Monsagrati v Toskánsku. Její rodiče byli sice chudobní zemědělci, zato velmi zbožní. Její sestra se stala cisterciáckou mniškou a její strýc byl poustevníkem. Zita tedy viděla u druhých dobrý vzor pro svoji víru. Již odmala milovala z celého srdce Boha a vždy se s dětskou upřímností ptala sama sebe, zda se vše, co dělá, líbí Pánu Ježíši. Boží vůle a láska k Němu pro ni byla ve všem rozhodující.

Ve dvanácti letech využila příležitost pomoci své chudobné rodině a nastoupila do služby v nedalekém městě Lucca v rodině vznešeného Pagana Fatinelliho, bohatého obchodníka s vlnou a hedvábím. Od prvého dne musela snášet mnoho příkoří a útrap. V této rodině zůstala nejdřív jako pomocná služka, později jako hospodyně a vychovatelka po celých 48 let až do konce svého života. V domě mívala každý den mnoho práce, přesto nikdy nevynechala účast na ranní mši svaté. Časté přijímání svátostí ji posilovalo ve svědomitém plnění jejích denních úkolů. Každou práci konala jako službu Bohu. Podle ní se nemohla kterákoli služebná považovat za zbožnou, nebyla-li pracovitá. Často se modlila za rodinu, v níž sloužila. Každodenně naplňovala křesťanskou myšlenku „Modli se a pracuj“, neboť dokázala práci propojit s modlitbou. Během práce vysílala střelné modlitby do nebe a jejími úmysly bývala často prosba za odsouzence vedené na popravu, pro jejichž dobro dokázala mnoho obětovat.

Jejím velkým utrpením byl posměch od spolusloužících, kteří nechápali její zbožnost. Ona však svou laskavostí přesvědčila všechny kolem sebe o opravdovosti a živosti své víry. Snášela mnohé rány s pokojným srdcem, protože si byla jistá, že tyto zkoušky pro ni vybral Bůh. S pány domu to měla ještě těžší než se služebnictvem. Pan Fatinelli býval mrzutý a krutý, jeho paní zase příliš panovačná. Její pokorný a tichý postoj vedl během let k obměkčení jejích tvrdých srdcí. Po čase si Zitu oblíbili nejen pán s paní, ale také jejich děti, které ji zpočátku rády dráždily a neposlouchaly. Její trpělivost přinesla plody, neboť si ji všichni brzy zamilovali. V její přítomnosti se nikdo neodvážil mluvit nijak dvojsmyslně či sprostě. Páni byli opravdu spokojeni s její prací.

Podle legendy se jednou Zita z Monsagrati při pečení chleba modlila tak horoucně, že se dostala do extáze. Služební si šli postěžovat pánovi, že se místo práce modlí. Když se šel pan Fatinelli přesvědčit, viděl v kuchyni modlící se světici a kolem ní zatím andělé pekli chléb. Od té doby si jí všichni začali vážit a vnímali ji jako dobroditelku domu a svěřovali jí stále důležitější úkoly. Pro Zitu to byl jen další plamínek utrpení, protože své srdce musela navíc chránit před lidskou chválou.

Velmi výrazná byla také její láska k chudým. Byla ochotna jim rozdat vše, co vlastnila, aby jim pomohla. Vlastní obnošené šatstvo čistila a zašívala, aby ho pak mohla spolu s odloženým vlastním jídlem rozdělit žebrákům. Sama chodívala oblečená velmi prostě, avšak vkusně.

Svatá Zita se nikdy neprovdala a celý život zůstala věrná službě svým pánům. Mlčením přecházela všechny své útrapy i posměch od těch, kteří nechápali její lásku k Bohu ani její panenství. Velkodušně pomáhala všem v nouzi. Byla vyhlášenou kuchařkou. Ze všech sil se snažila, aby její svědomitá práce byla oslavou Nejsvětější Trojice. Ve svých šedesáti letech Zita onemocněla zimnicí a umírá v pověsti svatosti 27. dubna 1272. Její neporušené tělo odpočívá v chrámu San Frediano v Lucce. Blahořečená byla papežem Inocencem XII. roku 1696 a později byla papežem Piem XII. vyhlášena patronkou sloužících.

Svatá Zita bývá vyobrazována v jednoduchých šatech, jako služka, jak obdarovává chudého, se svazkem klíčů, někdy také se třemi bochníky chleba, jinými atributy bývají také taška, hvězda, košík ovoce, záhon růží či modlitební knížka. Je patronkou všech, kteří se starají o domácnost, dále pak kuchařů, poslíčků, hospodyň i dnešních au-pair. Také bývá vzývána při hledání ztracených věcí, zvláště klíčů.

Pokud se zadívám na život, kterým si tato italská světice prošla, nezbývá mi než žasnout. Tolik pokory a opravdové lásky v jejím chování mě ohromuje. Přemýšlím, nakolik jsem si zatím v životě vzala příklad z mé křestní patronky… Ale touha následovat ctnosti žité svatou Zitou mě provází všude, kdekoli jsem. V jejím životě vidím rám pro mozaiku mého vlastního života. Zároveň mi zůstává v srdci velká vděčnost, že mám před očima takový krásný vzor svatosti. Kéž její přímluva nejen mě, ale všechny, kdo ji prosí o přímluvu, dovede jednou do království nebeského.

Svatá Zito, oroduj za nás!