Shromáždění rodu

V jedné nejmenované vesnici o víkendu proběhlo shromáždění jednoho nejmenovaného rodu. Celkem nepodstatná záležitost, řekne si většina lidí. Vždyť v dnešním světě už takové setkání nefrčí. A navíc, proč se scházejí, vždyť si ani nemůžou mít co říct, jsou tam naprosto neznámí lidé s různými názory, různého stáří, různých národností, různého vzdělání… Ale musím říct, že to mělo smysl. Sama jsem se tohoto setkání zúčastnila a nelituji. Ba přímo naopak, jsem nadšená!

Uvědomila jsem si tam několik věcí. Hlavně to, jak je fajn, když mí příbuzní věří v Boha. Začátek celého setkání začínal mší svatou v kostele, v němž naši předci obdrželi svátost křtu, manželství a přijímali v něm i ostatní svátosti a svátostiny. Až jsem byla překvapená, jak je kostel plný. Sešly se všechny věkové kategorie – od kojenců až po staříčky. To nesmělo být zapomenuto, a tak naši sešlost pan fotograf po mši svaté ještě v kostele zdokumentoval. Bylo nás tolik, že jsme se museli fotit „per partes“. Poté se šlo společně na hřbitov navštívit hroby našich předků. Můj strýc, kněz, znal ke každému rodu nějakou historku z mládí, takže se návštěva hřbitova trochu protáhla. A tak jsme se hned na to odebrali do lidového domu, kde jsme již měli prostřeno k obědu. Po proslovu na přivítanou, modlitbou před jídlem a přípitku se všech 140 lidí pustilo za radostného hovoru do jídla. Nebylo nás málo, a to jsme rozhodně nebyli všichni.

Odpoledne se neslo v duchu seznamování, vzájemných rozhovorů a vzpomínání. Já jako jeden z mladších účastníků setkání jsem znala spíš jen své nejbližší příbuzné, ale při rozhovorech s nimi jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že mám kolem sebe právě je. Jsou to lidé, o kterých se nepíše v novinách každý den, nevybudovali žádný hrad ani nepřednáší na zahraničních konferencích, ale jsou to lidé, jaké potřebujeme. Vstřícní, srdeční, skromní a pracovití. Lidé se smyslem pro humor, kteří se umí postavit čelem problémům. Lidé s pokojným srdcem, kteří se starají s láskou o své děti. Každý z nich má svůj originální život, který se nebojí žít naplno. Vědí, co je to život, a umí ho žít. A přestože naše cesty byly tak rozdílné, všichni jsme si parádně rozuměli. Před večeří jsme se šli ještě jednou společně vyfotit a obdivovala jsem, jak se dokáže takové množství lidí bez mikrofonu domluvit, který rod se má zrovna vyfotit. Znám ze školy situace, kdy je nás na oboru pět a někdy nejsme schopni se domluvit. A tady se sešlo přes stovku lidí…

Starší generace se sešla ještě u promítání dobových fotografií a snažili se rozlousknout oříšek, kdo je na nich zachycen. Mladší generace se bavily ochutnáváním výborného cukroví a vyprávěním. A k tomu jsme museli ovládat i angličtinu, protože se objevili příbuzní, kteří přicestovali až z Anglie. Je fajn vidět, že se nesejdou jen ti, co to mají coby kamenem dohodil, ale někteří neváhají a nezastraší je ani trošku větší vzdálenost cesty. K večeru se nikomu nechtělo odjíždět a nebýt ohledů na malé děti, které musely jít spát, zůstali bychom tam snad až do dalšího dne.

Jsem hrdá na to, kam patřím. Můj prastaříček Josef II. se svou ženou Rozinou by se asi podivili, že z jejich manželství vzešlo tolik vnoučat, pravnoučat a prapravnoučat. A to byl prastaříček jedináček! Takže jsem si odnesla poučení, že to, co vypadá někdy jako maličké a v lidských očích nepatrné, může nabýt obrovských a krásných rozměrů.

Škoda jen, že se na podobné akce často zapomíná a nepřikládá se jim význam. Je skvělé mít v rodině schopné lidi, kteří dokážou setkání rodu zorganizovat. A je stejně tak krásné, že v našem rodu žijí lidé, kteří ví, kam patří, a chtějí se setkávat s těmi, s nimiž je pojí společný rodokmen.