Tři setkání

Ona to nebyla setkání v pravém slova smyslu, ale na tom nesejde. Po škole jsem se vydala centrem města směrem k "domovu" s úmyslem stavit se aspoň na chvíli v katedrále. Když jsou ty dušičky, tak přece využiji tu možnost, že nemusím až na hřbitov a stačí zajít se pomodlit do katedrály, kde jsou také hroby... A tak jsem z rušné ulice zahla směr katedrála. Myšlenkami vnořená do sebe jsem zdolávala mírné stoupání před cílovou rovinkou, když můj pohled padl na protijdoucí pár. Té slečně se třpytil na krku křížek, vlastně dost velký kříž. Ale byl to obrácený kříž! Šla se svým chlapcem směrem od katedrály a mě začalo vrtat hlavou, co asi v katedrále očekávali... Jestli ta slečna opravdu byla zastáncem těch, kdo nosí kříž vzhůru nohama, nebo jen netušila, co vlastně má na krku a šla obdivovat církevní historickou stavbu... Nevím, neptala jsem se. Ale nějak jsem vnímala, že kostel stojí pro každého a nikomu nemůžeme říct, že to není místo pro něj. Co kdyby to zas řekl někdo mě, že? Taky by se mi to nelíbilo.

A jak jsem se více přibližovala ke vstupním dveřím, stále víc jsem myšlenky rozebírající tuto slečnu naštěstí opouštěla. Vcházím dovnitř, vychutnávám si každý krok, který mě na staré dlažbě přibližuje ke svatostánku, a najednou je můj pohled upřen na postaršího muže stojícího čelem ke stěně. Vždyť ho přece znám, ano, otec biskup se přišel do katedrály pomodlit křížovou cestu. Postupuje od jednoho zastavení křížové cesty k dalšímu. Rozjímá, nikým nerušen. Ano, kostel je otevřený každému a pokud příjmeme pozvání na chvíli pokleknout před svatostánkem i během rušného dne, nestačíme se divit, kolik lidí jakéhokoli postavení jde tak jako my pozdravit se s Pánem, ať už je to biskup, mladá maminka, student, babička s vnoučkem, nebo kdokoli jiný... To byla setkání beze slov. A pak přišlo to krásné setkání, u něhož došlo i na slova :-) Jasně, pár chvil jsem zůstala před svatostánkem a slova proudila "od srdce k srdci"...

Tak bych zase měla jít, říkala jsem si. Rozloučila jsem se a šinula si to k východu. Už z dálky jsem si uvědomovala, že u dveří stojí mladý muž a pozoruje mě. Jak jsem přicházela blíž, zjistila jsem, že se na mě i usmívá... Zdálky jsem ho nepoznávala, ale tušila jsem, že únava po dnešní písemce mi nedovolí jej poznat ani z deseti metrů, i kdyby to byl spolužák se kterým se vídám denně ve škole. A pak mi to došlo. Byl to doktorant z naší katedry a bylo patrné, že mne zařadil mezi studenty geografie. Zajímalo mne, proč i on přišel do kostela. Nikdy bych neřekla, že tento mladý vyučující věří v Boha. Poté, co si dostatečně vychutnal výhru z toho, že mne poznal a zařadil mnohem dřív než já jeho, šel doprostřed kostela, poklekl a zůstal klečet. Z toho jsem byla naprosto v šoku, protože kdyby u nás na katedře věřili v Boha všichni vyučující, tak zrovna on by se podle mého názoru k víře nepřihlásil (a to není názor jen můj). A tak jsem tam v šoku stála a snažila se vstřebat to, koho všechno jsem v katedrále potkala. Snad jsem nevypadala moc překvapeně, když se daný doktorant mezitím poklonil, pokřižoval, stoupl si a odcházel... Nečekala jsem to. Milé překvapení? Šok? Radost? Zahanbení? Zmatenost? Jo, tak takové pocity jsem měla, když jsem se nad tím dnešním odpolednem znovu zamýšlela. Ale všechno to bylo suveréně převálcováno pocitem naprostého úžasu z toho, jak je naše katedrála využívaná k modlitbě všemi lidmi, i těmi, kteří se nikdy k víře nehlásili a možná ani nikdy nepřihlásí... Bože, díky Ti za tato setkání, při nichž jsem mohla pochopit tvou širokou náruč přijímající každého, i mne :-)