Není všechno zlato co se třpytí

Anička rychle odemkla dveře a vklouzla dovnitř. Konečně je doma. Poobědvá, trochu si odpočine a poběží za Markétou, za půl hodiny mají sraz. Ale nee, brácha zase před tréninkem nestihl po sobě umýt nádobí! "To mám co dělat, abych to všechno stihla uklidit, než půjdu, to už se dnes můžu rozloučit s dvaceti minutami po obědě..." mumlá si v prázdném bytě Anička, zatímco si hbitými prsty uvazuje kolem pasu zástěru. Pustí si rádio a práce jí jde dobře od ruky. Ještě si stihne ohřát talíř maminčiny výborné polévky a už si rychle obouvá zimní boty, aby na ni Markéta nemusela čekat. Když se řeklo za půl hodiny, tak tam přece bude za půl hodiny, i kdyby se kolem ní všichni ostatní stavěli na hlavu. Nemůže tam přece chudáka Markétu nechat čekat. Poctí návštěvou ještě obchůdek s potravinami na rohu ulice, aby si koupila alespoň rohlík, když už ten oběd tak odbyla. Ale včasný příchod na sraz s Markétou pro ni byl tentokrát důležitější než pořádné jídlo. Své svědomí, které ji káralo za to, že se tak odbývá téměř každý den, umlčela pořádným kousancem do rohlíku a rázným zamáváním na přicházející Markétu.

"Tak jdeme," řekly si jen holky místo pozdravu a už si to namířily směrem k nemocnici. Dneska toho musí stihnout hodně. Už se nesmí zakecávat na každém pokoji tak dlouho, protože to by ty vánoční perníčky chodily rozdávat nemocným lidem ještě o Velikonocích.

Po dvou hodinách měly krabici s perníčkami prázdnou a tak začaly plánovat, co podniknou. Ulice už sice zahaloval soumrak, ale holkám se ještě nechtělo rozloučit se a utíkat domů. A tak se rozhodly, že se ještě mrknou za přáteli na faru, kteří tam připravují velký sál na zítřejší předvánoční spolčáckou besídku. Už z dálky viděly světla v oknech a ještě před dveřmi je přivítal rozesmátý Kuba slovy: "Heleďte se, kdo nám přišel pomoct, naše dvě vedoucí a dokonce nám přinesly i něco na zub!" Jeho radost se nepokazila ani když zjistil, že v krabici sice kdysi byly perníčky, ale že již jsou u svých majitelů a na děcka ze spolča nezbylo nic. Hned bývalou vedoucí jejich spolča Markétu i nynější vedoucí Aničku zavedl dovnitř a tam je všichni nadšeně přivítali. Holky usoudily, že přiložit ruku k dílu bude nejlepší řešení a dokonce zůstaly neplánovaně na faře až do osmi hodin. kdy už ostatní ze spolča dávno odešli domů. Chtěly totiž své kamarády překvapit ručně vyráběnými vánočními ozdobami. Pak už se ale rychle vydaly domů, aby přišly ještě relativně včas. U vchodu do Markétina domu se rozloučily a s blaženým pocitem v srdci, že vykonaly hodně dobrého během tohoto dne, si domluvily sraz na zítřejší den a Anička se vydala pomalými kroky směrem k domovu. 

Sotva za Markétou uslyšela Anička zaklapnout dveře, obrátila směr o sto osmdesát stupňů a utíkala ještě na autobusovou zastávku, kde už na ni čekal její Martin. No, ten přívlastek "její" je možná trochu zavádějící, protože Martin byl muž, kterého si nikdy nemohla přivlastnit. Vždyť by to ani nešlo, přivlastnit si někoho, kdo vlastně nevlastní nic a jen z její pomoci by se neuživil. Martin před třemi roky přišel o bydlení a od té doby žije stále na ulici a je závislý na těch, kteří se nad ním smilují. Anička ho dnes obdarovala čtvrtkou chleba, který koupila za ušetřené kapesné. Dnes jí Martin obzvlášť mile poděkoval a Anička se vydala rychlým krokem zpět k domovu.

Doma se pozdravila s rodiči a prohodila pár slov s bráchou, než zasedla k večeři. Brácha jí dokonce nabídl, že ji zítra pomůže se stěhováním židlí na faru na tu předvánoční besídku. To Anička razantně odmítla. Přece takovou službu od něj nemůže žádat. Nepomohlo ani jeho ujištění, že to pro ně udělá rád. Anička si stála pevně za svým, že žádnou pomoc nepotřebuje. V duchu vnímala, že by jeho pomoc opravdu ráda uvítala, ale tak nějak už ze zvyku odmítla. Rychle do sebe hodila pár posledních kousků večeře a chystala se na uklizení dřezu, který se během její nepřítomnosti zase naplnil nádobí. Maminka jí sice důrazně oznámila, že to nádobí ráno sama umyje, ať už si jde Anička odpočinout, ale jakobyste neznali Aničku, když si něco umíní... Zvlášť neústupná je ve chvíli, kdy jde o dobré skutky.

V kuchyni pak pozhasínala všechna světla, protože ostatní z rodiny už spali. Potichoučku vklouzla do svého pokojíku a sedla si na postel. Byla unavená. A najednou se rozplakala. Slzy se jí kutálely po tvářích a padaly samovolně na peřinu. Byla tak zmatená. Dnes udělala přece tolik dobra, snažila se druhé obohatit, pomáhala, kde se dalo. A přesto vnímala, že zítra už nebude mít dostatek síly ani na to, aby vůbec vstala a nebyla protivná na bráchu, až obsadí při holení koupelnu. A navíc byla tak sama. Nikdo tady nebyl, kdo by jí poděkoval, kdo by ji pochválil. Nokdo tady nebyl, komu by řekla o svých radostech i trápeních. Svých radostech a trápeních? A má vůbec nějaké? Ani sama pořádně neví, protože nemá čas se nad tím zamyslet. Kdykoli má chvilku volnou, už vymýšlí, komu by mohla udělat radost. Vlastně ani ta modlitba už ji nebaví tak jako dřív. Tak nějak v sobě vnímá, že ji Pán zve ke klidnějšímu životu než jaký vede. Ale jak je to možné? Vždyť se tak snaží dělat všem radost!

Slzy jí stále stékaly na peřinu, když se rozhodla to všechno změnit. Nenuceně sepnula ruky a povzdechla si. "Bože, Ty jediný mě můžeš vysvobodit z tohoto mého klamu, za který se schovávám. Vkládám do Tvých rukou všechny své dobré úmysly, jimž chybělo tolik lásky. Byly to skutky, jimiž jsem chtěla udělat druhým radost, ale zapomněla jsem, že druzí nemohou být pro mne vzácnější než já sama. Ty mne totiž miluješ a já nesmím zapomínat na to, že i já se musím učit Tvou lásku přijímat. Dnes jsem sice chtěla udělat svému bratrovi radost, když jsem odmítla jeho pomoc s dojmem, že mu to pomůže, ale bylo tomu opravdu tak? Odcházel tak nějak zklamaný. No jasně, chtěl mi taky udělat něčím radost a já jsem mu to nedovolila." Proud horkých slz studu se Aničce s novou silou řinul z očí... A co teprve maminka, odcházela hodně ustaraně do ložnice, jakmile se jí nepovedlo Aničku přesvědčit, že už to s těmi dobrými skutky trochu přehání. Ach, zlatá maminka, jak to dělá, že si všeho všimne a rozpozná, že jsem unavená, mnohem dřív než já? Bože, prosím, žehnej mým rodičům za všechno, co pro mne dělají. Nauč mne se k nim chovat tak, jak si zasluhují. A prosím, nauč mne rozpoznat, co je opravdu důležité. Vlož do mých dobrých skutků svou lásku, aby nevyšly naprázdno, ale aby jsi se z nich mohl radovat i Ty. A nauč mne hlavně pokoře, abych se uměla vzdát skutků, které jsou opravdu jen navíc, které jsou jakousi zástěrkou toho, že neumím přijímat od druhých projevy lásky. Buď Ty mým učitelem ve škole lásky a nauč mne přijímat lásku z Tvých rukou. Pak pro mne bude určitě i jednodušší učit se přijímat projevy lásky i od druhých..." Aniččiny oči se pevně sevřely a její dech nabyl pravidelných intervalů. Spala. Vlasy se jí rozpustile vlnily na slzami smáčeném polštáři. Ona už o tom však nevěděla. A ani Bohu nevadilo, že Aničku přemohl spánek v půli věty, když s Ním hovořila. Nepovažoval to za neuctivost. Ba naopak, to On jí seslal na víčka tíhu, aby usnula, protože si tento spánek opravdu zasloužila. Musí přece nabrat dostatek sil, aby zítra již od rána mohla zase konat spousty práce. Ale už to nebude práce, která ji bude vyčerpávat. Bude to práce ve škole lásky.