chvalme Pána pokorným srdcem

Já se snad nikdy nevdám!

13. 2. 2012 15:16

„A kdybys viděla, jak se na mě krásně usmál! A včera mě doprovodil z práce domů. Jenže je pro mne nedosažitelný…“ Tak podobných vět už jsem slyšela hodně. Zvlášť poslední dobou se nějak moc často dostáváme s přáteli k tématu vztahy a chození spolu. A někdy jsou to naprosto zoufalé výlevy zraněných srdcí, která nedostávají to, po čem touží. Někdy mi po takových rozhovorech připadá, že období mládí, dospívání a mladé dospělosti bylo člověku dáno jen proto, aby si našel svoji drahou polovičku. Ale je tomu opravdu tak?

S přibývajícím věkem přibývá i svateb mezi mými známými. Často o dost mladší už mají své potomky a vypadá to, jako bych byla vynechána v tomto koloběhu života. Jako kdybych zapomněla nasednout do toho jedoucího vlaku společného života ve dvou. Všechno má svůj čas, i chození a zásnuby mají své pevně stanovené místo v běhu života. Není pro nás myslitelné, aby se dívka vdávala již ve třinácti, stejně tak jako hledíme se zájmem na 80leté novomanžele. Ve společnosti, ve které se pohybuji, jsou nejběžnější svatby mezi dvacátým až třicátým rokem. Když někdo neodpovídá tomuto vzoru chování, už je podezřelý, je pro své okolí nějaký divný. Vždyť přece vše má svůj čas! Ano, vše má svůj čas, ale mnohdy zapomínáme, že ten čas je pro každého jiný! Někdo má dán čas pro upevňování vztahu během prvních ročníků na vysoké škole, někdo ke konci studia, někdo však i později než by si ostatní představovali. Nezáleží přece na tom kdy KDY z toho pohledu, jak to vidí druzí. Záleží na tom KDY z pohledu naší připravenosti.

Nechci říct, že by ti, kteří ještě ve třiceti nežijí v manželství, by byli zaostalejší a méně připravení než ostatní, ale spíš záleží na tom, zda po těchto lidech Bůh nežádá ještě něco jiného předtím, než vejdou do vztahu. Někoho může Pán na několik let povolat ke službě, ke které by při známosti neměl čas ani dostatek nadšení. A někoho Pán prostě jen zve k tomu, aby mu denně sloužil prostým prožíváním každodenních událostí a nechal se Jím formovat. Po někom opravdu Pán může žádat, aby se dotyčný více zamiloval do Krista, dřív než se zamiluje do svého partnera, aby dříve poznal Krista než svého milovaného manžela. V tomto životě jsme pozváni k tomu, abychom poznávali Boha a žili v Jeho lásce. Někdo toto poznání upevňuje konstantně po celý život, někdo nejvíce Krista pozná, až když prožije nějaké silné zážitky, při nichž se naučí obracet se k Bohu, někdo tento rozkvět vztahu s Bohem může prožívat právě ve chvílích, kdy ještě není zamilovaný do svého budoucího životního partnera.

Proč si teda někteří stěžují na to, že k sobě ještě nikoho nemají? Vím, že každý má nějaké své plány se životem, jeden by chtěl mít tři syny a jiná zase třicet vnoučat… Ale nesmíme se na naše představy příliš upínat. Bůh nám dá děti, ale opět ve správný čas! Bůh nám dá poznat tu naši životní lásku, ale ve správný čas!

Ti, kdo ještě nejsou zadaní, přestože jim roky utíkají, jsou Bohem požehnaní. Mají prožívat každodenní starosti a radosti spolu s Pánem. Mají se učit být Mu nablízku a mohou více myslet jen na Něj. Ti, kdo jsou zadaní, jsou taky Bohem požehnaní. Mají prožívat každodenní starosti a radosti ve dvou a učit se společně je přijímat i předkládat před Ježíše.

Vím, je těžké žít mezi známými, z nichž většina už je několik let zadaná a na vás jako nezadané se dívají s úšklebkem, že vás nikdo nechce.Vím, je těžké žít sami, bez opory ve svém milovaném, bez objetí, když je vám těžko, bez společných chvil prožitých s vaším hrdinou srdce. Ale je to čas milosti. Čas, kdy se má mladý člověk zaměřit na život v Bohu.

Podle slov svatého Pavla je to celkem jasné: „Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži.“ (1Kor 7, 32-34)

Proč si tedy pořád nezadaní stěžují na to, že jsou sami? Proč nevidí ve svém momentálním stavu milost a necítí se být Bohem obdarovaní? Proč mají mnozí pocit, že už ani den to bez té své vysněné (a mnohdy nereálné) lásky nevydrží? Proč? Málo se spoléháme na Boha, že nám dá vše, co potřebujeme? Že nás naučí milovat do krajnosti ve správný čas? V čas, který pro nás určil On, a ne v čas, který nám určili nedokonalí lidé! Zadívejme se každý den do Božích očí a nabídněme mu své touhy a představy, které máme. Naučme se objevovat denně Boží království, království lásky a Božích překvapení. Vždyť to je úkol každého, hledat nejprve Boží království! A uvidíte, že všechno ostatní nám bude přidáno (Mt 6,33).

Zobrazeno 5996×

Komentáře

zipet

MarunKa1: Jo, na vlastních představách jsem se už mnohokrát spálila... Ale práce s lidmi je pro mne šíleně nepředstavitelná! Jsem introvert a mezi lidmi si pomalu zvykám... Takže bych musela opatrně vybírat, kde pracovat :-) Díky za komentáře!

Tomiiik

Moc pěkný článek. Děkuji

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková