Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň si tam...

Bůh si nás zamiloval. Zamiloval si nás natolik, že se nám stal Otcem. Přijal nás za vlastní. Chce, abychom Mu ve všem důvěřovali a On aby nám mohl být stále nablízku. Chce nám naslouchat, jako naslouchá svým dětem každý správný otec.

A jaká je naše odpověď na Jeho touhu být nám nablízku, být naším Otcem? Přijímáme naše poslání být dětmi, nebo si chceme žít život dětí bez rodičů? Chceme být milováni otcovskou láskou nebo si zakládáme na vlastních zkušenostech a vypouštíme Boha z naší mysli? Necháváme se jím formovat? Toužíme také být našemu Otci nablízku, být stále blíže nebi?

Jednou jsem četla výstižných pár vět, která mnohdy charakterizují náš postoj k Bohu:

"Co je mrtvé, je bůh jako 'nejvyšší hodnota' těch, kteří s ním nechtějí nic mít, kteří se nechtějí stát mystiky, těch, jejichž religiozita bez lásky křičí totéž, co strojené rouhání Jacqua Préverta, jenže daleko účinněji: 'Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň si tam...' " (M. D. Molinié)

Přijímáme fakt, že Bůh je, ale nechceme s ním mít nic společného, nepřijímáme Jej jako svého Otce, který je nám nablízku. Takový Bůh je pak pro nás v našich srdcích mrtvý, neboť my Jej pohřbíme ještě dřív, než mu začneme naslouchat. Naše zbožnost je pak jen nejvýmluvnějším důkazem naší slabosti a nemohoucnosti. Bojíme se přijmout úkol dítěte Božího?  Bojíme se vrhnout do Otcovy náruče? Pokud to není strach, co nás odděluje od našeho přijetí pohledu na Boha jako Otce, co potom tedy? Nevíra? Hřích? Sobectví? Pýcha?

Jsme dnes pozváni k tomu, abychom ze svého srdce odstranili vše, co nám zakrývá pohled na našeho Otce. Jsme zváni, abychom očistili svá srdce, aby z nich mohl vytrysknout jiskřivý pramen čisté modlitby: Otče náš, jenž jsi na nebesích, jsme Tvé děti a chceme být stále nablízku Tobě. Protože Ty ve své lásce toužíš po naší blízkosti. Otče, nejsi pro nás jen někým na vzdáleném nebi, ale jsi pro nás naším Otcem, jsi pro nás vším.