Setkání s andělem

Na semaforu blikla zelená, přecházím spolu s davem. V protisměru míjím pár chodců. Také jedna cyklistka s malým dítětem v sedačce. Ta to stihla na posledí chvíli, než blikla nazpátek červená. Zamyšlená jsem přešla přechod a jen tak mimochodem sleduji, jak k semaforům přijíždí malá holčina na kole ve věku zhruba osmi let. Brzdí, ale její obličej smáčejí slzy. Zírá na červeného panáčka na semaforu a tento pohled střídá s pohledem na matku, která před ní stihla přejet po přechodu ještě na zelenou a nyní je již na druhé straně silnice. V mžiku mi to došlo, co se stalo. Zarazila jsem se a byla jsem schopná skočit jí do cesty, kdyby se chtěla rozjet za maminkou, na červenou, protože se jedná o jednu z nejrušnějších křižovatek. Ale holčina byla asi dobře naučená pravidlům silničního provozu. Zastavila a s brekem hleděla na maminku na druhé straně cesty. 

Můj mozek rychle vyhodnotil, že není třeba namáhat se a skákat jí do cesty, že ví, že má na červenou zastavit. Ostatní se nad tou situací ani nepozastavili. Až na jednoho postaršího muže. Šel po přechodu přede mnou a vypadalo, že ho čekání na zeleného panáčka zdržuje. Ale když viděl malou cyklistku a pochopil její tíseň, byl v mžiku u ní. Klidně jí pohladil po ruce a začal jí uklidňovat, aby neplakala a nebála se, že by jí snad maminka ujela. Ačkoli vypadal, že spěchá, automaticky u ní vyčkal, aby jí nenapadlo vjet do silnice za mámou. Ještě několikrát jsem se za nimi otočila a opravdu, ten postarší muž čekal trpělivě s mladou cyklistkou na dalšího zeleného panáčka. Že by anděl? 

Tohle včerejší setkání s andělem mi přineslo pár postřehů: 

- Mám radost, že i v odosobněném městě se najdou lidé, kterým na druhých záleží a kteří si všímají i takových nepatrných situací, kdy druhý (zejména dítě) prožívá nějaké trable.

- Stydím se, že jsem nebyla pohotovější, abych přispěchala na pomoc, přestože jsem měla dostatek času se zastavit a jednoho červeného panáčka vystát.

- Nedokáži si představit, že bych někdy jela se svým dítětem na kole a jako máma nepočkala při přejezdu přes rušnou cestu na své malé ratolesti.

- Je super mít vychované a poučené děti, které zastaví na červené, přestože by nejraději jely hned za svojí mámou na druhou stranu cesty.

- Je dobré všude chodit s předstihem, abychom měli vždy dostatek času v nenadálých situacích zareagovat a vystát třeba o jednoho červeného panáčka víc.

- I lidé mohou mít andělská křídla, Bohu díky za ně. 

- Zejména ve školství se dělá z komára velbloud a jakýkoli fyzický kontakt dospělého s dítětem je považován za trestný a odporný. Buďme trochu lidé. Ta matka na druhé straně silnice měla dvě možnosti: buďto udá toho muže, že pohladil její dceru a bude jej obviňovat z pedofílie - nebo bude ráda, že se k ní přitočil a uklidnil ji i tím jemným pohlazením... Vidím to i ve škole - děti jsou spontánní a čím jsou mladší, tím více vyžadují fyzický kontakt (obejmutí, pohlazení, poklepání na rameno...). Nedokáži si představit, že bych učila ve školce nebo na prvním stupni (a zkušenost mám s obojím typem vzdělávání) a odstrčila každé dítě, které by mě chtělo obejmout. Tohle mi asi nikdo nevymluví, že je v dnešní společnosti něco špatně nastaveno. Nepřehánět to s fyzickým kontaktem, ale taky ne zcela zakazovat. Prostě se chovat jako lidé, nejen jako stroje...