chvalme Pána pokorným srdcem

Konečně jaro!

26. 4. 2020 17:06
Rubrika: Ze života | Štítky: jaro , život , odvaha , strom , budoucnost , stereotyp
Rozkvetlé větve v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem mají za své útočiště i místní pávi

Přiznám se, že funguji na sluneční svit. Jakmile vykoukne slunce, hned mám lepší náladu a více energie do všeho. A tak mi teď v období jarním moc chybí vycházky do přírody, pobyty na zahradě, turistika. Prostě vnímat tu krásu přírody, načerpat dobrou náladu ze zářícího slunka, obdivovat kvetoucí stromy, zelenající se trávu, prostě nový život. Je to takový impuls k naději. Ty stromy se po zimě znova obalí listy, ozdobí se květy, rostou, sílí, nic je nezastaví, nic si nedělají z probíhající pandemie. Prostě rostou a nepřemýšlí, že v létě může přijít bouřka, uhodit blesk, rozštípnout jejich kmen... Ne! Prostě rostou a nic neřeší. Nemají obavy z budoucnosti, z nezdaru, jednoduše mají odvahu růst!

 

Někdy bych chtěla být jako ty stromy. Růst, mít odvahu rozhoupat se k pořádnému životu. A neřešit furt coby kdyby. Prostě jít si za tím, co je dobré, a neřešit vkrádající se nabádání strachu, ať se nepouštím do nejistých podniků. Horší je, že s přibývajícím věkem je intenzita těchto myšlenkových zlodějíčků odvahy čím dál intenzivnější. Taky s tím máte zkušenost, že s dalším a dalším rokem vám dá více námahy růst, vyprostit se z toho utlumujícího zimního období a pustit se do jarního díla? Do jarního díla, které nás vytrhuje z běžného stereotypního života a chce být tvořivé? Chci žít a s odvahou se pouštět do dobrých věcí. Nechci řešit neustálé myšlenky na možný neúspěch díla. Chci se do všeho pouštět s důvěrou, že při mně stojíš, Bože, a vedeš mě. Díky Ti za to. 

Zobrazeno 208×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková