Oběd versus svědomí

Tak jsem dnes zase vařila oběd. Nic zvláštního to není, očistím zeleninu, uvařím v hrnci, přidám nějaké koření a jdu se podívat do kuchařky, jak jsem to vlastně měla správně vařit... Jo, čtete to dobře, přesně v takovém pořadí. Běžně by si člověk nejdřív pročetl recept a pak teprve něco ukuchtil, ale já jsem to dnes vzala na přeskáčku. Trochu jsem se nad tím usmívala, když jsem si uvědomila, že otvírám kuchařku až když už chci stahovat hotovou polévku z plotny. Ale smích mě přešel, když jsem si uvědomila, že vlastně nejsem jediná, kdo tak podobně funguje.

Dá se to přirovnat ke svědomí. Viděla jsem to naprosto zřetelně - udělám něco špatného a pak se zahledím do svého svědomí, jak moc to bylo špatné... Ale vždyť já jsem přece byla obdařena svědomím ne proto, aby mě kontrolovalo a dávalo pokuty za přestupky, ale aby mi pomáhalo, aby mi radilo. Kolik málo lidí se nejdříve utíká k Bohu, než cokoli udělá a prodiskutuje to s Ním, než se do čehokoli pustí? O kolik míň nezdarů by se v životě každého mohlo řešit, kdybychom dokázali před jakýmkoli rozhodnutím se nejdříve ptát Boha, jak je to správně, a nesnažili se nejdřív něco v životě ukuchtit bez Jeho rady. Před vařením si kuchařkou pomáháme, ale před životními skutky si radit nenecháme?

Nakonec oběd všem chutnal. Nepostřehli, že tu sůl jsem mohla dát do polívky o krapet dřív... Udělala bych to, kdybych si recept přečetla před vařením a ne až po něm. Ale nikdo nic nepoznal. V životě taky nikdo nic nemusí poznat, že jsme se rozhodli neptat se Boha dřív než cokoli uděláme a mít Ho nad sebou jen jako policajta. Ale i ta polívka neměla ten správný šmrnc. A tak po světě chodí spousty křesťanů, kteří nemají tu správnou šťávu jen proto, že nemají odvahu prodiskutovat svůj život s Hospodinem dřív, než se do čehokoli pustí.