Otče, tady tvé děti

Při mši svaté kněz vybízí věřící ke společné modlitbě, kterou nás Ježíš naučil. Máme se všichni obrátit k nešemu nebeskému tatínkovi a volat: Otče náš... Není to modlitba, kterou by někdo předčítal u ambonu, není to modlitba, kterou za nás pronáší kněz. Je to naše modlitba, jsou to naše hlasy. Není to modlitba jednotlivce, je to modlitba nás všech, kdo jsme přítomni mši svaté.

Abychom vůbec mohli volat: Otče náš,..., měli bychom si být vědomi toho, že jsme Jeho děti. Jeho děti, mezi nimiž není rozdíl. Jsem Boží dítě, stejně tak, jako je Božím dítětem paní sedící napravo v lavici, stejně jako je Božím dítětem klučina stojící přede mnou... Všichni jsme Jeho děti. Tvoříme jednu velikou sourozeneckou skupinu.

Je úžasné, že se modlíme "Otče náš" a ne "Otče můj"! V této modlitbě oslovujeme našeho společného Otce, který je Otcem nad otce. Oslovujeme jej ve společenství, ve kterém vyrůstáme, v naší farnosti. Proč se někdy k lidem, se kterými prožíváme společně naši víru, chováme, jako by to byli naprosto cizí lidi, jako by to nebyli naši bratři?